uský skladatel, klavírista a dirigent. Tento poslední z velkých romantiků, stoicky klidný muž, který pro Stravinského představoval ztělesnění ruské zádumčivosti, je považován za jednoho z největších klavíristů dvacátého století a jeho vlastní skladby se rovněž dočkaly velké obliby. Narodil se a své dětství prožil na velkostatku v blízkosti Novgorodu. Od rodičů se mu však dostalo pramálo podpory pro jeho mimořádný hudební talent. Jeho otec, vojenský důstojník, propadl alkoholu a hazardu, zadlužil se a jeho statek musel být v roce 1882 vydražen. Rodina se posléze přestěhovala do Sankt-Peterburgu, kde Sergej začal studovat konzervatoř. Byl vynikajícím studentem, avšak záhy ho postihly další otřesy. Jeho sestra zemřela při epidemii záškrtu a zanedlouho poté se jeho rodiče rozešly. Tehdy dvanáctiletý Sergej, velmi citlivý chlapec, na to zareagoval tak, že propadl u závěrečných zkoušek. Byl posléze poslán do Moskvy, aby zde studoval hru na klavír a kompozici na konzervatoři u Nikolaje Zvereva, jednoho z tehdejších předních ruských pedagogů. V roce 1892 ji absolvoval s excelentními výsledky. Začátek jeho skladatelské kariéry však nebyl šťastný. Jedno z jeho raných děl, první symfonie v d-moll, byla po své premiéře kritikou mizerně ohodnocena, Rachmaninov upadl do hluboké deprese a stáhl se do ústraní. Až hypnóza mu pomohla vrátit sebedůvěru, s jejíž pomocí dokončil roku 1900 druhý klavírní koncert v c-moll, jenž byl kritikou i obecenstvem nadšeně přijat. O rok později se oženil se svou sestřenicí a stal se otcem dvou dcer. V následujících letech byl Rachmaninov nejen velmi produktivním a úspěšným skladatelem, ale zabýval se často i dirigováním (v letech 1911–1914 řídil Moskevskou filharmonii). V roce 1909 poprvé navštívil USA a dostalo se mu vřelého přijetí. Významným přelomem jeho života byla bolševická revoluce v roce 1917, po níž s rodinou emigroval do Skandinávie. O rok později přicestoval do New Yorku, kde převážně žil až do konce svého života. Zatímco před rokem 1917 se věnoval téměř výlučně komponování a dirigování, nyní omezil na minimum svou skladatelskou činnost a zahájil kariéru klavírního virtuosa s použitím všech svých fenomenálních schopností. Koncertní aktivity a nahrávky ve spolupráci s tehdejší uměleckou špičkou mu přinesly ohromný věhlas. Po celý svůj život se však Rachmaninov považoval především za skladatele. Jeho pozdně romantickou, vysoce charakterní a poetickou hudbu plnou melancholie poznáme podle melodického stylu odvozeného od Chopina a Čajkovského, za jejichž pokračovatele je považován. Měl niterný smysl pro krásu a vytvářel nejúchvatnější efekty ze zdánlivě prostých hudebních nápadů v prchavých okamžicích utkvívajících dlouho v paměti. Je autorem především mnoha klavírních děl (kupříkladu preludia, sonáty, etudy, 4 koncerty, Rapsodie na Paganiniho téma), dále oper (Francesca da Rimini, Aleko), třech symfonií, kantát, symfonických básní (Ostrov mrtvých). Mnohými je však Rachmaninov ceněn daleko více coby klavírista. Proslavil se hlavně superiorní interpretací vlastních děl a do jeho repertoáru patřily dále skladby Chopina, Liszta, Bacha, Beethovena či Skrjabina. Vznešenost, nenucená elegance, nádherný čistý zpěvný zvuk, dokonalé ovládnutí techniky, nevšední smysl pro rytmus, výborné legato a hluboký vhled skladatele – to všechno jsou často zmiňované atributy, které dávají jeho hře punc jedinečnosti a nezapomenutelnosti.